Tak je tady zase týden pánské jízdy v horách, stranou civilizačního ruchu, pracovních stresů, milujících žen, opozičních smluv a fantastických reklam TV Nova.

Dlouho očekávaný „výlet“ začal pátečním odjezdem z Prahy, kde jsme se v počtu čtyř lidí a nekonečného počtu baťohů a tašek (a flašek) kupodivu naskládali do Standova přibližovadla značky Nissan. Pravda, sraz byl v pět a odjížděli jsme kolem osmé, ale to už jsme měli za sebou i nákup řádných zásob, abychom v kapitalistické cizině náhodou nezhubli.

Sobota 1.8.1998

Do Dolomit jsme zvolili trasu Praha - Písek - České Budějovice - Linz - Salzburg - Spittal - Lienz - Cortina. Koupili jsme sice rakouskou dálniční známku, ale tunely pod mýtem jsme radši po česku objeli. Po několika zastávkách jsme dorazili zhruba kolem osmé ranní k místu prvního nástupu - k jezeru Lago di Landro pod vrcholy Monte Piana. Měla to být taková aklimatizační túra na úvod. Bohužel jsme celé dopoledne střídavě pochrupovali na parkovišti, a navíc jsme při průzkumných pochůzkách po okolí narazili na cedule, která říkaly, že výstup severní cestou na Monte Piano je zavřený. Nakonec to dopadlo tak, že jsme kolem jedné odpoledne vyrazili nalehko údajnou ferratou Sentierro de Turisti na sedlo Forcella dei Castrati mezi oběma vrcholy Monte Piana. Je to ale normální výstupová cesta, lan je tam jen pár a navíc jsou úplně zbytečná. Zhruba za 2,5 hodiny bylo 900 výškových metrů zdoláno. Prošli jsme si vrcholové plató a od chaty Rif. Bossi to vzali po silnici dolů. Asi v půli klesání jsme to střihli podle sotva znatelné cesty vpravo k silnici Misurina - Dobbiaco a po ní dolů zpět k autu. Našli jsme celkem dobrý plácek na spaní kousek před křižovatkou Cortina - Misurina - Dobbiaco. Ne teda že bychom tam byly jediní Češi, ale bylo to bez pokuty, i když jsme stany bourali až po osmé ranní a to se pracovníkům místní lesní správy moc nelíbilo.

Neděle 2.8.1998

Dnes brzy ráno měl být zahájen čtyřdenní přechod Sextenských Dolomit. Je fakt, že jsme od auta zaparkovaného kousek nad Misurinou (asi 1800m nad mořem) vyrazili „už“ před půl dvanáctou, což byl výkon takřka úctyhodný. Pravda, tempo při stoupání na Rif. Fonda - Savio (2360m) se zhruba 17 kg těžkými batohy nebylo zrovna nejvyšší, ale vzhledem k tomu, že někteří jedinci za poslední dva roky téměř zdvojnásobili svou hmotnost, můžeme dosažený čas necelé 2 hod. považovat za slušný. Bohužel se ke mně nikdo nechtěl připojit při výstupu žebříkovou ferratou na Cima Cadin di N.E., takže tato hora zůstala pro tentokrát nepokořena. Výmluvy byly standardní: vyčerpanost po výstupu, šetření sil na další postup s bágly a obavy z ferraty. Aspoň jsme si tedy chvíli odpočinuli. Bylo tam ale tolik lidí, že jsme radši popošli k začátku cesty „Bonacossa“ směrem k chatě Rif. Auronzo. Zdolání této lehké, ale nádherné ferraty jsme pojali vyloženě odpočinkově, místo plánovaných 2,5 hod. jsme to šli přes 3,5 hod. s častým odpočíváním, maskovaným většinou jako „dlouhé pohledy do kraje“. Získal jsem tam nicméně užitečnou zkušenost: totiž vede-li cesta po žebříku, není vždy dobré lézt bez jištění po skále 2metry od žebříku, zvláště, máte-li na zádech 17-ti kilový batoh. V místě, kde se na skále najednou objevila voda, jsem byl hrozně rád, že mám navlečený sedák a že mě Tomáš jednou karabinou k tomu žebříku přicvak. K Rif. Auronzo jsme dorazili něco po 17.hod. Chvíli jsme tam pobyli, povzbuzovali cyklisty stoupající po silnici od Misuriny a studovali ceny na jídelním lístku. Dospěli jsme k názoru, že za dnešní výkon si pivo za 6000 lir nezasloužíme a po šesté jsme vyrazili hledat místo na spaní k Rif. Lavaredo. Po chvilce bloudění po terasách jsme objevili místečko s pramenem, dokonale zašité, odnikud nespatřitelné, s krásným výhledem na Tre Cime a tam jsme píchli naše dva stany. Dali jsme večeři a jako moučník 0,6 litru whisky (docela chutnala i z PET láhve a bez ledu), aby se nám lépe spalo.

Pondělí 3.8.1998

Ráno pršelo. Nezodpovědní jedinci (např. Tomáš, Míra a Standa), kteří by místo zdolávání dalších vrcholů radši celej den chrápali, se z toho nepokrytě radovali. Zatímco Tomáš zařezával ještě v poledne, já se Standou a Mírou jsme dali partičku scrabble. Najednou bylo před půl druhou a už nepršelo. Rozhodli jsme se nechat stany i s věcma na místě a vyrazit nalehko na klasickou túru v oblasti Tre Cime: Toblinger Knoten a Paternkofel. Za necelých 40 min. jsme stáli u Rif. Locatelli (Drei Zinnen h.-2400m) a hledali nástup na ferratu na Toblinger Knoten. Ještě než jsme tam došli, Míra to otočil, a těsně před nástupem do ferraty ho následoval i Standa. Bohužel tam těsně před náma dorazila asi 15-ti členná skupina Francouzů, která se šinula po žebříkách vzhůru neuvěřitelně pomalu a sem tam někdo z nich poslal dolů pozdrav ve formě kamínku. Ta cesta nahoru je tak maximálně na 15 - 20 minut, ale nám to trvalo přes hodinu. Nemám nic proti Francouzům, ale tahle skupina mě vyloženě točila, a to jsem jinak velikej kliďas. K čemu, proboha, je dobrý jištění dvouma karabinama najednou na jednom úseku lana? A navíc měli karáble s pojistkama, furt se zamotávali do lan, ... no nic. Na vrcholu jsme tedy odmítli družbu, pobyli jsme tam asi minutu a rychle se dali normálkou dolů, aby náhodou nezačli sestupovat před náma. U chaty Rif. Locatelli jsme ještě chvilku čekali na Standu, který si uložil trest za nenastoupení do ferraty ve formě běhání po planině pod Tre Cime. Na Paternkofel jsme tak vyrazili až po půl šesté. Cesta štolou je docela fajn (máte-li ovšem baterku, ale dá se to i po hmatu a je to pak zase něco jiného). Ferratu nad štolou bych hodnotil jako lehkou, ale neměli jsme na to všichni stejný názor. Do sedla Gammscharte jsme se dostali až před sedmou, a tak jsme se už ani nesnažili o dobytí vrcholu a rovnou jsme začli sestupovat k Rif. Lavaredo. Taky moc fajnová cesta, sem tam nějaké to lanko, ale bez problémů. Po osmé jsme dorazili ke stanům. Nadlábli jsme se a chvilku ještě vychutnávali úžasné prostředí, horský klid, zážitky z dnešní cesty a tuzemský rum.

Úterý 4.8.1998

Ráno (ehm, no asi v 10:30) jsme vyrazili natěžko směrem k Rif. Pian de Cengia. Docela jsme to hnali, ovšem tabulkový čas 1:15 je dost nereálný, zabralo nám to o čtvrthodinku víc plus asi pět minut při pozorování svišťů. V praxi jsme si taky ověřili, že když jsou na mapě intervaly vrstevnic 100m a cesta je kreslená jakoby po vrstevnici, tak to často znamená jít 70m vzhůru, 60 dolů, 80 vzhůru, 70 dolů ... Na chatě jsme se opět rozdělili, já s Tomášem jsme sestupovali k Rif. Comici a pak se vydali vzhůru k ferratě Strada degli Alpini, Míra se Standou sestoupili až do Sextenu a k místu srazu, chatě Rif. Berti chtěli dojít obchvatem po severních a východních svazích masivu Croda Rosa. Jejich cesta byla na mapě opět kreslena v podstatě po vrstevnici, ale že by šli po rovině, to rozhodně nemohli říci.

Z ferraty Strada degli Alpini jsme měli smíšené pocity, hezký je její začátek (terásky) a pak parádní úsek před sedlem Passo della Sentinella (asi 2720m). Z něj se ovšem sestupuje 800 výškových metrů k Rif. Berti, z toho nejméně tři čtvrtiny odpornou sutí (je tak hrubá, že v ní nejde ani „lyžovat“). Celá ferrata se dá celkem dobře projít za tabulkových 5,5 hod a je opravdu jen „mírně obtížná“. K Rif. Berti jsme dorazili asi v 17:15, dali jsme odpočinek a pivo za 4500 lir (jen 0,4l). Míry se Standou jsme se dočkali až před půl osmou a jejich první slova byla, že dál už nejdou. Původně jsme totiž chtěli dorazit až na bivak Piovan. Objednali jsme tedy paďoursky večeři a nocleh v chatě. Večeře se docela vydařila, zvlášť její zakončení džbánkem vína. Kolem 22.hod nás už ale z hospody opravdu vyhnali spát. Na spaní jsme dostali nějakou speciální slevu, vyšlo to na 13000 lir na člověka, což nebylo zas tak hrozné.

Středa 5.8.1998

Závěrečný den přechodu Sextenských Dolomit. Nevím, co se s naší výpravou stalo, ale vyrazili jsme v neuvěřitelných 8:20 - směr bivak Piovan, podle tabulek 1:30, v reálu skoro 2hod. V údolí před bivakem je nádherná louka, na stany jak stvořená, škoda, že jsme včera nedošli až sem. Před bivakem se také naše výprava jako už tradičně rozdělila, Míra sestupoval přímo k Auronzo di Cadore a byl pověřen důležitým úkolem - dojet stopem na Misurinu pro auto a přijet nám večer k Auronzu naproti. Úkol byl naštěstí splněn.

Bivak Piovan vypadá zajímavě, sprejeři se na něm vyřádili, ale je hrozně prťavý (8 míst na spaní) a pro vodu je to tak na půlhodinovou procházku. Horší ale bylo, že cesty v okolí bivaku skoro vůbec neodpovídali těm na mapě (mapa Sextenské Dolomity, Kompass - Alpy, 1:50000). Vzali jsme to východním úbočím a časem jsme trošku zabloudili. Cesta je sice značená dobře, ale křižovatky s jinými cestami existují pouze v mapě. Chtěli jsme totiž přelézt přes Forcella Ambatta k bivaku Gera a údolím Valle Ambatta pak do Auronza, ale odbočku vzhůru do sedla jsme prostě nenašli. Teda, na jedné loučce jsme našli červenou šipku směřující travnatým traverzem k jakémusi sedlu, ale tím směrem nevedla žádná cesta. Přesto jsme se tudy vydali, ale jen já s Tomášem, protože Standa rezignoval a vydal se taky dolů do Auronza. Vypadalo to už skoro beznadějně, když jsme asi po 30 minutách chůze podle „azimutu“ narazili na cestu, deroucí se z údolí pěkně strmě vzhůru do sedla. V tu chvíli jsme u sebe ale už neměli mapu, jinak bychom na její číslo koukali asi dost nedůvěřivě. Abych to zkrátil, cesta nevedla do sedla Forc. Ambatta, ale do nějakého sedla více na jih a pak ferratou Mazetta pod bivak Gera. To jsme ale zjistili, až když jsme přelezli sedlo, trochu si zalezli po skále a po lanech (bez jištění, ale dalo se to a líbilo se) a uviděli bivak Gera v dálce v dolině nad námi. Stoupat k němu nějakých 200 výškových metrů se nám nechtělo, a tak jsme sebrali odvahu a zkusili to švihnout mimo značenou cestu po travnatých terasách přímo na dno doliny. Cesta to byla celkem dobrodružná, zvlášť zdolání závěrečného skalního stupně částečně porostlého klečí. Patnáctikilový bágl na zádech to všechno ještě vylepšoval, ale přežili jsme to ve zdraví. Cesta dolinou do Auronza ale byla pěkně otravná, koneckonců komu by se líbilo sestupovat nějakých 1200 výškových metrů, že. Navíc dost brzy začal les, což v nás vyvolalo mylný pocit, že už brzy budeme dole. Les byl ale proklatě dlouhej a následující zpevněná cesta taky. Do Auronza jsme se doploužili něco po šesté hodině a skoro hned jsme narazili na Standu s Mírou a hlavně i s autem. V Auronzu jsme nakoupili základní potraviny (chleba a víno). Tomáš koupil ještě vagón docela odporné zázvorové limonády, kterou prý jinde než v Itálii mají ještě odpornější, což si už ale nedokážu dost dobře představit. Další den jsme chtěli už nastoupit do Karnských Alp. Jeli jsme tedy autem zpět k Misurině, na místo, kde jsme spali první noc. Bohužel, když už jsme měli polovinu bordelu z auta rozloženého po trávě a příprava večeře byla v plném proudu, zjistili jsme, že na stejném místě má naplánovano nocovat i velmi početná skupina italských kočujících Cikánů. Jejich mercedesy s přívěsama brzo zaplnily parkovišťátko i jeho okolí. Utvořili jsme tedy z věcí něco jako vozovou hradbu, zamkli auto a snažili se rychle dovařit a sníst večeři a zmizet. Cikáni na nás sice koukali jako na exoty, ale žádné velké problémy jsme s nimi neměli a chovali se celkem slušně. Před devátou jsme tedy zase vlezli do auta a vydali se hledat jiné nenápadné místo na spaní. Potmě to ale šlo dost špatně, a nakonec jsme přejeli až do Rakouska, přímo pod Karnské Alpy. Auto jsme píchli kousek od silnice za opuštěný seník a k němu i stany. Pak už bylo jen potřeba zkusit, jestli nám v Auronzu neprodali špatné víno. Neprodali, a z 5l demižónu toho do rána moc nezůstalo. Standa se ještě pokoušel vylepšit svůj zdravotní stav Lužickou bylinnou a tak jsme zalezli až kolem půlnoci. V noci si na nás přijeli posvítit zřejmě rakouský policajti, ale byli tak slušný, že nás ani nebudili (ono teda svícení dálkovými světly ze dvou metrů přímo na stan taky nic moc).