Čtvrtek 6.8.1998

Dnes jsme vyrazili i na naše poměry mimořádně pozdě, vstávalo se totiž až hodně po osmé. Chtěli jsme si do soboty projít aspoň kousek hřebenu Karnských Alp, a tak jsme hledali pomocí mapy a průvodců optimální trasu, která by vedla co nejvýš po hřebeni, ale s malým převýšením, byly v ní nějaké ferraty, ale ne moc težké a daly se tam najít pěkná místa na spaní, pokud možno s vodou. Kupodivu se nám povedlo vybrat moc dobře (musím se pochválit sám, protože nikdo jiný to neudělá). Autem jsme vyjeli jedním bočním údolím až pod chatu Neue Porze h. Parkuje se tam u malinkého jezírka (asi 1680m n.m.), z potůčku vpravo za jezerem lze dobrat vodu. Tady jsme taky provedli minimalizaci váhy baťohů a někteří z nás se dostali dokonce pod hvězdných13 kg. Kupodivu nám téměř žádné odložené věci později nechyběli, ani úvazky ve zdejších ferratách. Snad jen Standa litoval ušetřených 0,4 kg za náhradní boty.

Výstup na Neue Porze hütte (1950m) si vyžádal svižnou půlhodinku. Vzhledem k velmi pozdnímu nástupu jsme tam ovšem dorazili až asi v jednu po poledni. Chvíli jsme poseděli v chatě, kde Standa zkoušel léčit svou žaludeční nevolnost buřtem se zelím (!??). Vypadli jsme odsud až kolem druhé hodiny. Já, Míra a Tomáš jsme to vzali přes sedlo Tilliacher Joch na vrchol Porze (Mt. Palombino - asi 2590m) od východu lehkou ferratou. Pěkné, ale po konci ferraty se jde ještě dost dlouho vzhůru k vrcholu po travnatém jižním úbočí. K vrcholovému kříži jsme dorazili mezi 16:00 až 16:40 (jak kdo). Chvíli jsme poseděli, provedli zápis do vrcholové knihy (byli jsme tam jedni z mála Čechů), kde jsme zdrbli Standu, který Porze traverzoval a měl na nás čekat v sedle Porzescharte. Kolem páté jsme zahájili sestup a hned kousek pod vrcholem jsme narazili na Standu, jdoucího nám ze sedla bez baťohu naproti. Docela by mě zajímalo, co do knihy napsal on. Při klesání před lehoučkou ferrátkou jsme už zahlédli v jižních svazích cíl naší dnešní cesty - bivak De Piva (asi 2200m). Místo na spaní je to tedy super - vřele doporučuji. Bivak má rozměry 6x13m s vysokými stropy. Je tam několik místností, dřevěná podlaha, důmyslná okénka, dva stoly a spousta dřevěných stoliček. Voda je ani ne 5 minut cesty a tak 35 výškových metrů pod bivakem. Dřív to patřilo italské armádě. Vytáhli jsme na stožár nejdřív italskou vlajku, pak Standovo firemní tričko a nakonec radši zase italskou vlajku. Po večeři jsme vychutnávali kouzlo okolních hor; takové vápencové vrcholy rudě nasvícené zapadajícím sluncem, klid, ticho, liduprázdno ... to prostě nemá chybu.

Pátek 7.8.1998

Začátek opět tradiční, snažil jsem se je sice ze spacáků vytáhnout už před osmou, ale dost zbytečně. Ani už nevím, kdy jsme vyrazili, ale před desátou těžko. V tu dobu už k bivaku dorazila z údolí početná skupina Italů, kteří naštěstí pokračovali na Porze a ne naším směrem. My jsme chtěli ferratou Ambros Corrado na západ. Bohužel jsme zase naletěli mapě. Na ní je ferrata kreslená už od sedla Porzescharte, a to přímo po hranici. Vydali jsme se tudíž rovnou k hraničnímu hřebeni a to nejdřív po zužující se stezce a pak už jen terénem. Asi po hodině plahočení se vzhůru na hřeben, po hřebeni a pak zase dolů, jsme přišli na to, že první dva kopce za sedlem jsme mohli v pohodě ve čtvrtinovém čase traverzovat. Ferrata začínala stejně až za nima. I v okolí tohoto bivaku zkrátka odpovídají cesty kreslené na mapě skutečnosti jen dost vzdáleně.

Těsně před ferratou nahlásil Míra pobolívající koleno, mírné obavy z ferraty a že dál nepůjde. Chvilku jsme ho zbytečně přemlouvali. Pak jsme přerozdělili zásoby (jediná taktická chyba byla, že jsme Mírovi neodebrali zbytek rumu) a Míra se začal vracet zpět přes Porzescharte k autu, s tím, že nám odněkud v sobotu v pět odpoledne zavolá na mobil, kam si pro nás má přijet. Někdy může být užitečné s sebou po horách tahat holt i mobil. Do ferraty Ambros Corrado jsme tedy nastoupili zhruba v poledne jen ve třech, ale stálo to za to. Přišlo mi to, jako by tam v délce dvou kilometrů byly za sebou naskládaný ty nejhezčí místa z Roháčů jedno za druhým. Navíc římsy, průchod krátkou štolou takřka po čtyřech, žebřík, ba i pár trošku těžších míst. Spousta lidí v protisměru to obcházela po nějakém traverzu v jižních svazích, ale vřele doporučuji si to projít, pokud se do těch míst někdy dostanete. Je to zkrátka super. Na konci ferraty jsme lehce posvačili - to bylo tak 14:30 - a opět se rozdělili; Standa vyrazil kousek dolů na Filmoor hütte na dalšího buřta se zelím, my s Tomášem dál po hřebeni na sedlo Filmoorsattel. Sraz na místě plánovaného noclehu - u jezera Obstansersee. Od sedla Filmoorsattel měla vést další ferrata na Grosse Kinigat (2699m), tak jsme se tím směrem vydali, ale nebyl to dobrý nápad. Nejdřív dlouhé stoupání sutí, pak lehoučký krátký úsek po skalnaté terásce zajištěný lany a nakonec krátký lehký výstup na vrchol. Celé to bylo zakončené sestupem podél lan v lámavé skále a suti do sedla pod Kleine Kinigatem. Odporné, příště použít traverz. Další cesta vedla po hřebeni dost nahoru a dolů, navíc slunce pralo jako o život a nám pomalu docházela voda. Po výstupu na Pfannspitze jsme pod sebou už ale spatřili Obstansersee. Sestup zabral necelou půlhodinku a před šestou jsme byli dole u jezera u chaty (asi 2300m). V jezeře byla celkem teplá voda (teda termální zrovna nebylo, ale proti horským potokům ...). Hupli jsme tam celí a koupel parádně završila požitky dnešního dne. Pravda, pak ještě následovalo pivo (42 ATS), ale to už přece jenom není taková ta nejčistší radost. Standa dorazil kolem půl osmé. Nabrali jsme vodu na záchodě v chatě. Do jezera sice přitéká potůček, ale do něj močí zdejší krávy. Tak mě napadá, odkud asi berou tu vodu na záchodě? No, následky žádné. Stany jsme postavili kus od chaty za terénní vlnku, uvařili večeři a spali a spali a spali.

Sobota 8.8.1998

Že ráno vždy odevšud odcházíme poslední, to jsme si už zvykli, takže skupiny lidí stoupající před devátou kolem našich stanů na hřeben nás nemohly rozházet. V klidu jsme zrovna snídali. I když jsme vyrazili zase až v deset, skoro všechny lidi jsme došli už po hodině na prvním vrcholu hřebene od Obstansersee na západ. Tohle stoupání (asi 250m) bylo ten den nejhorší, protože Karnské Alpy se už na svém západním konci vlní jen mírně, výškové rozdíly mezi vrcholy a sedly tu činí maximálně 150m, ale většinou pod 100m, takže cesta ubíhala velmi rychle. Za necelé 2,5hod jsme dorazili k minijezírkům přímo v jednom sedle (asi 2400m). Chtěli jsme se tu původně zase vykoupat nebo případně nabrat vodu, ale nic z toho se kvůli velkému počtu krav a ovcí nedá. Podle ukazatele měla být chata Silianer h. už jen 2 hodiny a navíc tyhle časy jsou psané pro sváteční turisty a dají se výrazně zkrátit. Když byla již asi po 20 minutách Silianer h. v dohledu, rozhodli jsme se na jednom rozcestí nechat bágly a nalehko si odskočit na kopec s křížem v jednom bočním hřebínku na severu (na jeho jméno si nevzpomenu, ale připomínalo nám vyjednavače v Bosně Hoolbrooka, takže zhruba asi Heilbreugkreuz). Docela fajn cesta i kopec, vřele doporučuji, ztratí se tím tak 20 minut, a to stojí za to.

Ke konci už jsem se trochu obával používat traverzy, abychom náhodou chatu nepodešli, a honil jsem kluky přes vrcholy. K chatě jsme tak sestupovali strmě dolů po uzoučké stezičce asi 100 výškových metrů z kopce, který všichni normální lidi obcházeli po širokém pohodlném traverzu. Silianer hütte (asi 2300m) je sice hezká, ale lidí tam bylo až příliš. Dorazili jsme k ní asi v půl třetí odpoledne a protože jsme nechtěli sestupovat nějakých 1300m do Silianu, šli jsme ještě asi hodinu po jižních svazích hřebene k lanovce (horní stanice je necelých 2000m n.m.), která nás za 9000 lir a asi pět minut jízdy vyplivla v italském Versiaccu (asi 980m) těsně u rakouských hranic. Na parkovišti jsme dali koupel v Drávě a čekali do půl šesté, až si nás tu Míra s autem vyzvedne. Tím také dospělo naše putování k závěru, ale vymysleli jsme ještě důstojnou tečku i na neděli. Místo nočního přejezdu domů jsme dojeli autem jen kousek za Lienz, kde jsme chtěli přespat a ráno to vzít po Hochalpenstrasse kolem Grossglokneru na Zell am See a dál domů. Dost dobré místo na spaní jsme objevili asi 10 km před Heiligenbluttem na břehu říčky stranou od hlavní silnice. Dva stany i auto tam byly dokonale maskované.

Neděle 9.8.1998

Tohle už vlastně do Karnských Alp nepatří, ale když už jsem to napsal ...Vstávali jsme už těsně po šesté, protože jsme chtěli být rozumně doma. Trochu nás zaskočila výše mýtného, za 1 den pro osobní auto 350 ATS. Když jsme dali dohromady zbytky šilinků, došli jsme k číslu 356, takže zbytek cesty přes Rakousko jsme absolvovali s finanční rezervou 6 ATS. Teda vlastně jen 3 ATS, protože za tři šilasy jsme v kostele v Heiligenbluttu zapálili svíčku kamarádovi, který v listopadu 1990 zůstal na Glokneru pod lavinou. Do kasičky jsme sice měli vhodit šilinků 7, ale měli jsme u sebe jen 3. Snad nám to nahoře odpustí. Koneckonců když jsem tady byl před čtyřmi lety, přistih jsem kostelníka, jak čerstvě zapálené svíčky sfoukává a pak znovu nabízí. Na mýtnici za Heiligenbluttem jsme dostali průvodce po Hochalpenstrasse v češtině. Cesta je to nádherná, zajeli jsme i na Franz Josef Höhe. Hezké to ale bylo hlavně proto, že jsme tam byli asi v osm ráno a to tam ještě nebyli skoro žádní lidé. Přes den začaly počty návštěvníků výrazně stoupat, a to už bych tam být zrovna nemusel. Cestou jsme potkali dost cyklistů, a co bylo zvláštní, i cyklistek. Asi by to tam na kole taky mělo něco do sebe, ale chtělo by to vyjet tak v pět ráno, aby člověk nedýchal ty smrady z aut.

Když jsme se už dost nakochali pohledů na horské štíty, vzali jsme to skoro non-stop přes Salzburg a Linz až na hranice. V hospodě „U koňské dráhy“ před Budějicema jsme zase civilizovaně pojedli a přes Písek a Prahu se vrátili domů do Kladna.

Doufám, že za rok příliš neuhnijeme a povede se zase vymyslet a uskutečnit nějaká podobná super akce.

Zapsal Pavel